Tábor Mladých ochránců přírody v Beskydech
13.7. - 21.7. 2002

Letošní putovní tábor mladých ochránců přírody se konal od 13. 7. do 21.7. 2002 v Moravskoslezských Beskydech. Tohoto tábora se zúčastnilo 11 dětí od šesté třídy. Vedoucími byli Michal Bláha, Jaroslav Šoun a Jana Židová.

Cesta vlakem trvala přibližně 9 hodin a velice nás unavila. Přestupovali jsme v Březnici, Zdidích, Praze, Hranicích na Moravě a nakonec jsme vystoupili v Bystřičce, kde stála naše chata. Do chaty jsme se s krosnami ihned vypravili. Zde skončil náš 1. den.

Druhý den ráno jsme se posilnili snídaní a opět se vydali na vlak, který nás odvezl do Kopřivnice na prohlídku Muzea Tatry. Muzeum se líbilo především klukům. Po hodině prohlídky jsme se chtěli podívat na Bílou horu, ale bohužel jsme zabloudili a cestu namířili na Štramberskou věž. Naše oči koukající z věže sklouzly na jeskyni Šipku, kam jsme se rozeběhli. Zpáteční cestou jsme se zastavili v muzeu obrázků Zdeňka Buriana, ale protože vlak nečeká na nikoho, prohlídka musela být ukončena. Po večeři jsme se doplazili vykoupat do přehrady a pak se šlo na kutě.

Třetí den začal až drasticky brzy. Vstávali jsme už v 6 hodin ráno. Dnes nás totiž čekala naše první dvoudenní výprava, na kterou jsme si museli potřebné věci, ale minimum našich osobních, jelikož jsme si batohy nesli sami. Jeli jsme autobusem do Rožnova pod Radhoštěm a po výstupu vyrazili na Radhošť. Cestou jsme četli tabule naučné stezky. Kopec nás zmohl tak, že jsme se radovali, když jsme vyšli na vrchol, ale to byl jen začátek. Další naše cesta vedla na Radegast. U sochy Radegasta jsme se všichni povinně vyfotografovali a vypravili se na další cestu. Tentokrát jsme trochu sestupovali. Z rozhledny, která stála ještě na kopci, jsme viděli další cíle - Tanečnici a Čertův mlýn, ale protože začalo pršet, dali jsme si pauzu na oběd - polévka v restauraci. Bod Tanečnice vysoko neležel a my doufali, že další cesta není strmá. Marně. Čertův mlýn vedl velice strmě do kopce. Když jsme dorazili na vrchol přestalo pršet. Vypravili jsme se do kempu, kde jsme uvařili večeři a postavili přístřešek, pod kterým jsme se vyspali do růžova.



Ráno jsme s hrůzou zjistili, že na naše konto nenaskočilo 18 km, jak nám slibovali, ale po přepočtu převýšení na běžné kilometry neuvěřitelných 48 km. To ale neznamenalo, že celý 4. den proležíme a jak jsme sbalili přístřešek, tak jsme se vydali opět do Rožnova pod Radhoštěm na prohlídku místního skanzenu. Nejprve jsme se přesunuli do nejstarší části skanzenu. Jmenovala se "Dřevěné městečko", kde jsme dostali svoji průvodkyni. D.M. obsahovalo asi pět domků. Po prohlídce jsme se vypravili do další části, což byla "Valašská dědina". V této části to již dýchalo životem. V domcích seděli babičky, v kovárnách ťukali kováři, na loukách pásli ovečky pasáčci, ve stodole řehtali koně … Zde se nám líbilo. Poslední úsek nesl název "Mlýnská dolina", ale při prohlídce začalo pršet, a tak jsme jeli autobusem do Bystřičky a skončil náš 4. den v Moravskoslezských Beskydech.



Dnes jsme se probrali do krásného odpočinko-pracovního dne. Ráno jsme prali a opravovali, co se dalo. Odpoledne jsme se pospíchali spláchnout a osvěžit v přehradě. K večeři jsme si opekli buřty a hráli jsme scénky a různé hry.

Dnes, to jest 6. den, jsme opět sbalovali krosny k 2. dvoudenní výpravě - skoro to samé co minule (ešus, lžíce, karimatka, spacák, celta, plavky, ručník, nějaké oblečení). Autobus nás dopravil do Světlé. Začali jsme stoupat do slovenských hor. V lese si většina vyzkoušela, jaké je to stát jednou nohou v Čechách a druhou na Slovesku. Protože jsme ještě měli sílu, postupovali jsme dále. Čím výše jsme se ocitali, tím více začínalo pršet. Nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit dolů do restaurace na oběd. Stále "lilo" a my se rozhodli přerušit dvoudenní výpravu a počkat na autobus, který nás odvezl až k chatě. Usnuli jsme zcela zmoženi.

Vstali jsme do deště. To nás netrápilo, protože jsme měli chatu jistou. Pro tento den jsme plánovali hry včera večer. Po obědě se program stále neměnil. Po večeři se někteří uchýlili do pokojů a jiní se pod vedením Michala a Jardy učili nějaký druh bojového umění. Jarda připravil hru jménem ovoce, která se moc vydařila. Den pomalu, ale jistě končil.

Ráno se nám po "namáhavém" dnu vstávat nechtělo a dělali jsme protesty, ale protože by nám ujel vlak, stejně jsme vstali. Vlak nás svezl až do Kopřivnice. Dále jsme pěšky šlapali na hrad do Hukvald. Hrad, i když to byla spíše zřícenina, nás okouzlil na tolik, že jsme vylezli na věž, z které jsme viděli rozhlednu na Bílé hoře, kam jsme se nedostali. Cesta zpátky se někomu zdála kratší, jinému delší. Domů do chaty jsme se vraceli s faktem, že zítra jedeme domů.



Ráno jsme se probudili před budíčkem, abychom si stihli sbalit a uklidit chatu. Moc se nám odtud nechtělo. Uklízelo se narychlo. Vlak nám jel kolem 11:30. Tato cesta ubíhala rychle, i přes kroupy s bouřkou, které nám způsobily zpoždění. A tak jsme za nedlouho spatřili tváře našich blízkých a těšili se na druhý tábor s mladšími do Jindřichovic.

Barbora Mikolášková
MOP Dráčata