Tábor Vlčat a dalších - Těchonín 1996
Je tomu už nemálo let od tábora Vlčat v Orlických horách, tehdy jsme ještě působili v jiném spolku a tábor proběhl ve spolupráci s dalšími oddíly našeho tehdejšího zřizovatele.
Králický Sněžník
Do dnešního dne jsme se probudili o něco dřív, protože jdeme na Králický Sněžník. Počasí nám moc nepřálo. Těžké mraky se nám honily nad hlavami a když jsme byli připraveni k odchodu začalo vydatně pršet. Většina holek byla ráda, že budou v táboře samy, a svoji radost nijak neskrývaly. Kamila ještě udělala několik fotek, to pro případ že bychom se nevrátili, a mohli jsme doprovázeni deštěm vyrazit. Vlak měl sice malé zpoždění, ale to nám nevadilo, měli jsme před sebou celý dlouhý den. Vlakem jsme dojeli do Vlašského. Odtud jsme se vydali do prvního tzv. "tréninkového" kopce. Než jsme se pořádně rozehřáli, byli jsme ve Žlebu. Schovali jsme se pod staletou lípu na okraji silnice a vychutnávali první přestávku. V tom se stal zázrak. Přestalo pršet a mezi mraky probleskovalo sluníčko. Ten zvrat v počasí asi nikdo z nás nečekal.
Plni optimismu a dobré nálady jsme pokračovali dál. Než jsme došli do Vysokých Žebřidovic bylo krásné a skoro by se dalo říct letní počasí. Tam jsme si v malém obchůdku doplnili zásoby a vydali se do Králických lesů. Neomylně vedeni červenou značkou a Prudkým potokem jsme stoupali stále výš a výš.
Na rozcestí pod vodopády jsme poobědvali a vyrazili po staré rozbité cestě vzhůru. Cesta se po chvíli změnila v úzkou krkolomnou pěšinu klikatící se kolem potoka. Obtížnou cestu však nahradili krásy přírody. Kolem nás rozkládal les-prales, všude bylo plno kapradí, kterému zdejší klima zřejmě svědčilo, protože dosahovalo nevídaných rozměrů. Prudký potok byl opravdu prudký a divoký, samá peřej a vodopád.
Pomalu jsme vyklopýtali z lesa. Michal několikrát zakopl a upadl, ale jinak jsme byli zatím ještě všichni v pořádku. Před námi se rozprostírala rozlehlá planina a jen zbytky pařezů prozrazovali, že tu kdysi býval les. Šli jsme však dál po pěšině, která se zatím změnila v solidní bažinu. Já jsem zapad do bahna až po kotníky a ostatní to odnesli jen namočenýma botama.
Asi po kilometru jsme došli k mostu přes Prudký potok. Tam kdysi stávala turistická chata, která však před lety lehla popelem. Tak jsme si alespoň odpočinuli. Po načerpání nových sil jsme pokračovali dál. Opustili jsme malebné údolí Prudkého potoka a řídkým lesem šli stále do kopce. Téměř na vrcholu se před námi objevil malý bungr. To už jsme byli dost vyčerpaní, ale víru, že ještě dnes ještě dnes dosáhneme vrcholu Králického Sněžníku, jsme neztratili. Konečně jsme došli na vrchol.
Není to Králický Sněžník, ale Sušina - první pořádný kopec v naší dnešní cestě. Cíl naší cesty je však vzdálen ještě čtyři km. Proto jsme usedli a ulehli a pustili se do chlebů, které už půl dne neseme na zádech. Tomáš, který měl malé boty, si zalepil puchýře, ostatní byli zatím v pořádku, nebo to na sobě nenechali znát. Po delší přestávce jsme vyrazili dál. Cesta vedoucí po hřebeni byla příjemná a neunavující. Obklopovali nás zbytky lesa s četnými rašeliništmi a mokřady. Občas jsme potkali nějaké turisty, většinou Poláky a Němce.
Byť zde původní dobový Percyho text končí, naše putování samozřejmě pokračovalo. Fotky dokáží řici více než spousta textu, a tak se kochejte obrázky.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
